Každá krajina na pěšího poutníka nějak zapůsobí. Teď po dokončení okruhu jsem zkusil vybrat a seřadit 6 nejsilnějších dojmů. Odkazy vedou do příslušné externí galerie, kde se dá fotka najít a zvětšit.

Brzy po pořízení prvního psa jsem nečekaně zjistil, že každodenní vycházky do nejbližší přírody mě baví víc, než hokej se starými pány po středočeských stadionech. Hokej byl sice ten nejlepší sport, co jsem kdy provozoval (a měl jsem s ním začít dříve), ale pravidelné sledování ladného vlčího pohybu a přirozeného chování v přírodě na dlouhých vycházkách mě zcela vytížilo.

A dostavilo se i jedno nečekané překvapení. Po pár měsících rutiny dvou vycházek denně mi zcela zmizely pravidelné problémy s bolestmi zad, poškozených z celoživotního amatérského sportování.

Ukázalo se, že vlčáci nejraději prozkoumávají nové cesty, takže jsme jejich zásobu v okolí brzy vyčerpali. I vzpomněl jsem si na jednu starší zprávu, že na Šumavě vznikla tak zvaná Nouzová nocoviště⬀ na hřebeni. Tak proč je nevyzkoušet? Vyzkoušeli jsme je a bylo rozhodnuto, že v tom chození po horách s vlčáky budu pokračovat.

Teprve po třech letech (a Nízkých Tatrách s Rakšou) mě napadlo prodlužovat Šumavu oběma směry. Pohraniční hvozd jsem začal obcházet s Rakšou, pak se připojil její syn Mitra (3. až 8. výprava) a zbylé výpravy jsem dokončil jen s Mitrou.

Je to pro mne i takový návrat do mládí, kdy jsme chodívali do hor, ale pak s dětmi a kariérou už na to nezbýval čas.

Tohle jsou ty chvíle, kvůli kterým chodím s „vlky“ do hor.

Českoslovenští vlčáci se chovají jinak ve známém domácím revíru a jinak na výpravě v cizí krajině. V obou případech sice používají svůj typický ladný klus, kterým jsou schopni cestovat desítky kilometrů bez zastavení, ale jinak se chovají jako by byli ve dvou různých režimech.

Doma sledují všechny změny a pozorně je zkoumají - každá změna může být nebezpečná. Zato v cizině neřeší detaily, všemi smysly sledují cestu a současně polohu zbytku smečky. A stále musí být vepředu, jako by věděli, že lidské smysly jsou pro průzkum dost chabé.

Jak jsem to dělal se psím žrádlem na výpravách? Doma je krmím jednou denně převážně syrovým masem. Na výpravy jsem si bral na první den zmražený kus masa, které jsem jim vydal hned po opuštění civilisace. Na poslední den jsem nebral nic, večeřeli po návratu doma. Při vícedenních výpravách jsem na každý další den nasáčkoval granule.

Jak jezdit do českých hor, když začátek a konec výpravy jsou desítky kilometrů daleko od sebe? No přece vlakem! Díky průmyslové revoluci devatenáctého století, máme v Čechách koleje na každém kroku. Bylo by dobré si toto české „rodinné stříbro“ podržet.

Všech 21 výprav nám tak obsloužila železnice. Což představuje 42 cest paprskovitě se rozbíhajících ze Středních Čech do hor (ale jen vyjímečně bez přesedání). Na mapě výprav⬀ najdete všechny okrajové body na nádražích. Jediná vyjímka je u Domažlic, kde jsem přijal nabídku přátel na dva převozy od domažlického nádraží.

Psům vlak vyhovuje mnohem víc, než auto. Bývají v něm natolik v pohodě, že klidně komunikují se sirénama sanitek stejně jako doma.

Učinil jsem přitom zajímavou zkušenost se psími náhubky. Ve vlacích jsou povinné, tak jsem se zpočátku ptal průvodčích, zda ho můžu sundat. Z jejich opatrných odpovědí jsem usoudil, že oni to nesmějí povolit, ale jinak nejsou proti. Tak jsem už pak na všech cestách doržoval postup, kdy psi dostali náhubky při nastoupení do vlaku a sundal jsem jim je ihned po kontrole jízdenek. Nejprve jsem se samozřejmě optal nejbližších spolucestujících. Pravidelně procházející průvodčí už pak v naprosté většině nikdy nic nekomentovali. Jen jednou jeden starší průvodčí na šumavské lokálce přikázal náhubky vrátit. Tato vyjímka byla pak hned dvakrát kompenzována v jiných vlacích, kdy průvodčí sama přikázala ty náhubky sundat, že to je blbost u takto evidentně vyrovnaných psů.

Inu, jsme v Čechách a tento zvyk přiměřeně změkčovat tvrdost předpisů mám rád.